Sedm krků, jedna kapsa

Pokud by se čínská politika jednoho dítěte vzala doslova, pak by za jednatřicet generací na světě zůstal právě jeden Číňan. Pravda, na to bychom si museli počkat ještě asi 700 let, fundamentální změny ve společnosti a rodině jsou ale cítit už dnes, 30 let po zavedení této politiky, a to je prozatím Číňanů stále kolem 1,3 miliardy.

Daniel Capek

Předem si dovolím upozornit, že tento článek nemá solidní statistické ani demografické základy a že je vytvořen jen na základě mé rokem a půl omezené zkušenosti ze života v Číně. Ostatně jako všechny moje články předchozí, takže pravidelní čtenáři už si už zvykli a nebo už pravidelnými čtenáři nejsou... 

Když v Evropě slyšíme o politice jednoho dítěte, možná nás jako první napadne, že se jedná o jednoduchý a účinný nástroj regulace zhoubně rozbujelé populační expanze a že to asi nebude tak špatný nápad. Asi není - tedy z hlediska velkých čísel - ale výraz "sedm krků, jedna kapsa" vystihuje na druhé straně zcela přesně, co se děje v každé rodině. Čínská rodina totiž - tradičně i dnes - nespoléhá na (neexistující) důchodové a sociální zabezpečení ve stáří, nýbrž na to, že se o staroušky starají jejich děti a později i vnuci. Každé dítě, které se narodí podle pravidel tohoto systému, tak bude mít dříve či později na starosti dva stárnoucí rodiče a díky zlepšující se zdravotní péči i čtyři pravděpodobně stále ještě vitální prarodiče. Ze své "jedné kapsy" tak musí virtuálně vytáhnout dostatek pro svůj a dalších šest "krků". Číňani jsou neuvěřitelně spořiví, jak se k nelibosti oficiálních míst ukazuje dnes, kdy se vláda v rámci protikrizových opatření snaží podporovat domácí poptávku - z libovolně nízké vydělané částky si dokáží odkládat 20 a někdy i 40 procent na horší časy. "Jedna kapsa" tak nemusí mít nutně význam ekonomický či finanční. Mění se toho daleko víc: kdo se dokáže o staroušky starat nejen finančně, ale i fyzicky? Jaké očekávání mají rodiče od svých dětí a vnuků - jedináčků, když se na ně dívají jako na svojí penzijní pojistku? Jak se těmto dětem vyrůstá a žije pod tímto tlakem? A nestoupá zároveň všechno to starání oněm "malým císařům" trochu moc do hlavy? Troufám si tvrdit, že v době, kdy se tato politika zaváděla, nedokázal ani tak prozíravý režim, jakým ten čínský bezpochyby je, dohlédnout takto daleko.

Když jsem se onehdá po dost těžkém pracovním týdnu zeptal jednoho kolegy, jaké má plány na víkend, očekával jsem nějaký ten park, možná kino (nebo spíš nějaké to zkopírované DVD) a samozřejmě aspoň jednu rodinou baštu plnou kuřecích pařátků a rybích hlav. Místo toho se na mě vysypal rozvrh hodin, za který by se nemuselo stydět gymnázium pro všestranně nadané žáky. Až na to, že to má o víkendu zavřeno a neučí osmileté caparty. V sobotu ráno to začínalo opáčkem z matematiky a logiky kdesi v soukromé škole, po obědě, který bude za odměnu v KFC, pak hodinový přejezd na hodinu klavíru, aby se krásně načatý den mohl zakončit individuální lekcí angličtiny. Jestli pak večer doma přijdou na řadu domácí úkoly, kaligrafie nebo dějepis, jsem se radši už neptal. Stejně tak už se od té doby kolegů, kteří mají děti ve školním věku, neptám, co mají za lubem o víkendu. Krásně se tu ukazuje, s jakým očekáváním se čínské děti rodí a pod jakým tlakem na úspěch vyrůstají. Na jednu stranu mají veškerou péči a předpoklady stát se tyrany své rodiny, která pro ně udělá úplně všechno a kterou tedy můžou dosytosti terorizovat (odtud výraz "malý císař"). Na stranu druhou přicházejí o velkou část dětství, které by si mohli užívat v nevinnosti a rvačkách na dvorku, ale místo toho ho tráví v lavicích a se smyčcem v ruce. Posedlost rodičů rozvojem jejich dětí jde tak daleko, že berou tříleté caparty na komorní koncerty vážné hudby. Dítě to pochopitelně přestane bavit většinou ještě před začátkem vystoupení a když se navíc v hledišti setmí, jsou ideální podmínky začít všemožně sekundovat těm fidlalům na pódiu. Naštěstí se ten rambajs ztratí v dalších zvucích, kteří vydávají rodiče - od bezostyšných telefonátů, šustivých igelitek s jídlem, diskusí s přáteli v druhém rohu hlediště až po cizincům žijícím v Číně důvěrně známou trojkombinaci tělesně-akustických projevů. Včerejší koncert světoznámého cellisty Yo-Yo Ma tomu z hlediska našich dadaistických zážitků uprostřed čínského publika nasadil korunu, ale o tom třeba jindy. Když malí císaři trochu povyrostou, dostanou se do konkurence desítek milionů stejně starých školáků, takže - řečeno s Darwinem - uspějí jen ti nejsilnější a tudíž je na smyčcové kvarteto ve třech letech zkrátka nejvyšší čas. Kdesi jsem slyšel, že čínští studenti na amerických školách patří tradičně k nejpilnějším, pokud ne rovnou nejlepším. A když náhodou ne, mají nejvyšší sklon k sebevraždám. Tak už vím, proč.

Dalším zajímavým dopadem Politiky (už mě to fakt nebaví vypisovat...) je tlak na změnu jedné ze základních hodnot čínské společnosti - pospolitosti a rodiny. Dítě, které je jedináčkem a možná ještě neví, že i budoucí pojistkou nebo dojnou krávou, se pochopitelně začne chovat individualisticky a sobecky. Z tradičního kolektivního MY se tak stále častěji stává JÁ. Model dokonalé rodiny nevypadá jako v Evropě "rodiče + děti", ale striktně "rodiče + dítě" - toho si všimnete třeba v reklamách, kde kolem stolu nesedí holčička s chlapečkem, nýbrž kde rodiče nábožně hypnotizují svého jediného potomka - samozřejmě pokud možno klučinu, ten je z hlediska budoucnosti pochopitelně perspektivnější. Že takto rodiče skutečně smýšlejí a dle toho zřejmě i konají, je vidět na poměru narozených (resp. úřady zaregistrovaných) chlapečků a holčiček. Zatímco přirozená hodnota je někde kolem 105 chlapečků na 100 holčiček, v Číně v roce 2000 to bylo 117 (111 v roce 1990 a 108 v roce 1980).  Podotýkám, že zabití novorozence je i v Číně trestné a dodnes tu není povoleno používat ultrazvuk k určení pohlaví dítěte.

Nejstriktnější verze Politiky platí jen pro přibližně čtyřicet procent obyvatelstva, kupodivu ale ne pro ty, kteří mají nejhorší vstupní podmínky pro to, aby svému potomkovi zajistili nejlepší možnou výchovu a vzdělání - tedy například zemědělce z vesnic. Ve městech, kde mají lidé vyšší příjmy a ostatně i pravděpodobnost, že by dítěti nabídli lepší šance do života, se naopak postupuje relativně striktně. Kolegova manželka tak minulý rok skončila na potratu, protože jinak by se nedoplatili - pokuty totiž dosahují i násobků ročního přijmu. A nedej bože, abyste byli ve Straně, to by vás dokonce mohli vyloučit. Smutným paradoxem je, že Šanghajské úřady od letoška začaly bojovat s nedostatečnou porodností ve městě, zapříčiněnou podobnými důvody, jaké platily v Čechách po revoluci, a rozdávají v rámci osvětové putovní tour po domácnostech kvalifikovaným párům letáčky, kde slavnostně vysvětlují, že pokud jsou oba rodiče počati zcela dle zásad Politiky, můžou si pořídit druhé dítě. Důvody, proč se tahle iniciativa zatím moc neujala, nesouvisí ani tak s totální dostupností rodinných megabalení kondomů (takové krabice jsem ještě neviděl), spíš se podobají těm českým: život bez dětí je vlastně dost pohodlný, tak proč si komplikace s tím jedním násobit dvěma? Hlavně, když je potřeba pracovat na kariéře, jak ji pro nás jedináčky - první produkty Politiky - ostatně už naplánovali naši rodiče. Navíc jsou děti taky dost drahé - všechny ty kroužky, doučování, jazyky! Pes jitrničku sežral...

Z pohledu standardní čínské rodiny tak zbývá jen doufat, že Politika se co nejdřív přizpůsobí a že se  vyřeší problém péče o důchodce. Jinak bych si troufl modifikovat název tohoto článku na "Šest krků, žádná kapsa".